In My Running-Girlie Era

Ester Hochmanová

Po tom, co jsem přestala takřka chodit na trénink „po škole“ mám už docela dlouho problémy s tím jak a kdy cvičit. Plus zima a s ní spojená tma od čtyř odpoledne není žádná sranda.

Jakmile je vám přes pětadvacet algoritmus se zaměří na jednu ze tří věcí, kterou se zdá dělají všichni ve vašem okolí: (1) zásnuby a svatba, (2) pečení chleba nebo (3) běhání půlmaratonů. Na vdávání to v blízké budoucnosti nevypadá, kvásek mi vždycky umře dřív, než stihnu cokoliv upéct a tak mi nezbývalo než závistivě koukat na holky na Instagramu a TikToku, jak nosí matching outfity na běhání a vypadají skvěle. 

Chtěla jsem to taky, ale nikdy jsem se úplně jako running-girlie neviděla. In fact, běhání bylo mojí nejmíň oblíbenou částí tréninku. Osobně jsem vždycky byla spíš na míčové hry než atletiku. Chodit do gymu nebo běhat mě vlastně docela nudilo, vždycky to bylo moc práce a radši jsem se šla projít. S procházkami není nic špatně, ale Salomon vestičku si na to nevezmu. 

Poslouchání hudby při běhu mě vždycky paradoxně „vyhodilo z rytmu“ a podcasty a audioknihy byly zase moc pomalé. Běžet za ticha taky nepřipadalo v úvahu, protože pomyšlení na to, že budu o samotě se svýma myšlenkama, mě děsilo. Pak jsem ale objevila „guided runs,“ kdy vás někdo během takzvaně provází. Je to jako běžet s kamarádkou nebo trenérem ale bez pocitu že vás někdo soudí, protože vedle nikdo fyzicky není a tak se nemusíte ustavičně soustředit na výkon. Našla jsem se v tom. Je to zvláštní, protože furt neběhám pro běh samotnej, ale pro ten pocit, co mám PO. 

Pro-Tip: Svoji vestu jsem si koupila asi tak po druhém běhu, nosím ji čistě performativně, ale guess what? Mega to pomáhá. Taky si někdy udělám make-up, když jdu, protože se pak cítím líp a spíš se mi tak chce ven. Když mi to pomůže k tomu se dokopat jít běhat, tak proč ne.